Má tohle smysl?

Všichni dobře známe ten pocit, kdy se učíme něco nového. Někdy se nám to podaří hned napoprvé a my jsme z toho celí bez sebe. Ale jsou chvíle, kdy nám to nejde, a snažíme se pořád a pořád dokola a….

Z tohoto místa vede několik cest:

1. Vzdáme to

„Je mi to jedno! Nejde to. Nemá to řešení. Nikdy se to nenaučím! K čemu to vlastně budu potřebovat?!“

Vzpomeňte si na to, kolikrát jste už něco podobného řekli nebo jste to dokonce vzdali. Měli jste z něčeho strach, nebo vás to přestalo bavit, někdo se na vás zlobil, protože vám něco nešlo, a tak jste to raději nechali. Měli jste pocit, že jste hloupí, ne dost dobří, někdo to umí lépe, vy máme smůlu… Pocity, které každý z nás známe velmi dobře.

Vzpomínám si, že v jedné knize jsem četla, že kdybychom se učili chodit až jako dospělí, pravděpodobně se většina z nás spokojíme s tím, že lezeme po čtyřech.

2. Pomocná ruka, nebo ne?

„Ne já sám! VS Díky, že mi jedeš pomoci!“

Mnohdy se vám ale stalo, že vám někdo přišel na pomoc. A tady máme několik možností:

• Vy jste si řekli: „Já ale nechci pomoc, chci si na to přijít sám/sama.“

A druhý to respektuje a nechá vás (vy to buď dokážete, vzdáte, nebo si o tu pomoc nakonec řeknete).

A ten člověk jakoby, to neslyšel. Chce vám ukázat ten svůj zaručeně nejlepší způsob, že takhle to funguje a vy to vzdáte, naštvete se, odejdete – ať si to tedy udělá sám.

• Vy jste si řekli: „Fajn, díky že mi jdeš pomoci, nevím si s tím rady.“

A ten, kdo vám šel na pomoc se ironicky pousmál a řekl, no já vidím, že jsi úplně mimo a začne vás poučovat o tom, co a jak.

Ve chvíli, kdy jste už pomalu ztráceli naději na to, že to zvládnete přišel a postrčil vás, ukázal vám nějaký fígl, dal vám nějakou radu, nebo otázku k zamyšlení a vy jste na to nakonec díky jeho přístupu přišli.

3. Dokázal/a jsem to!

„Dokážu cokoliv!“

A pak je tu ještě možnost, kterou už jsem zmiňovala v úvodu. Po několika marných pokusech jste na to přišli. Buď proto, že vám někdo dal prostor nebo proto, že jste o něj požádali nebo proto, že v tu chvíli nebyl nikdo po ruce. Zaplaví vás příjemný pocit, endorfiny, skáčete do vzduchu a máte pocit, že můžete létat, říkáte to všem okolo, chcete tu radost sdílet! Jupí!

A teď se vraťte do svého dětství.
Jaký přístup z výše uvedených měla vaše škola? A do které byste chtěli chodit? A do které chcete, aby chodili vaše děti?

Povím vám teď jeden příběh…

Je rok 2015. Zadávám dětem v první třídě úlohu: „Postav z osmi dřívek čtverec.“

Děti úlohu vcelku rychle plní a já pokračuji: „Přilož nyní dvě dřívka a vytvoř tak dva čtverce.“ To už je náročnější. Vidím, jak děti s dřívky různě pohybují a najednou PRÁSK a od jedné holčičky (říkejme jí třeba Adélka) letí dřívka na zem. Z očí se jí hrnou slzy a křičí: „To je blbá úloha, nebudu jí dělat!“ Všechny děti na mě v tu chvíli upřeně zírají a čekají co udělám.

Pomoc, co mám dělat? Bleskne mi hlavou…

Nenapadá mě v tu chvíli nic lepšího, než si sednout na zem vedle její lavice: „To nic Adélko, chápu, že se zlobíš, to je v pořádku. Pokud se ti ta úloha nedaří, nic se neděje, dělat jí určitě nemusíš.“ Valí na mě velké oči plné slz a přikyvuje. Pohladím ji a zvedám se. Děti dál pracují a já slyším Tomáška, jak říká Adélce: „Chtěla bys s tou úlohou pomoci?“ Adélka kroutí hlavou a sedá si od stolu na zem.

Po chvíli vidím, že sbírá dřívka, která před tím odhodila a staví si z nich. Ostatní děti mezitím už dřívka dávají stranou a pracují si každý na své úloze. Po chvíli Adélka vyskakuje a křičí: „Hele, mám to! Já jsem to vyřešila.“ Celá třída se sbíhá u Adélky, a i když plno z nich už řešení zná, prožívají s ní její radost.
V tu chvíli jsem to já, kdo má v očích slzy, ale ne smutku, ale určité hrdosti na to, jak úžasné bytosti děti jsou. Zase drobný střípek toho, že tohle má smysl.

A má to opravdu smysl?

Vraťme se do chvíle, kdy Adélka odhodila dřívka.

– Jak by to vypadalo, kdybych k ní v tu chvíli přistoupila a začala na ni křičet. (A věřte mi, nechci teď moralizovat a poukazovat na to, že já bych nikdy a za žádnou cenu nekřičela, i mě někdy „ujedou nervy“). Měla by pak ještě chuť něco zkoumat?
– Prožila by tu radost z objevu ve chvíli, kdy bych jí vynadala ať ta dřívka sebere a povýšeně jí ukázala řešení se slovy: „Přece to není tak těžké, ne?“ Jaký signál bych v tu chvíli vyslala k ostatním dětem?
– A jaký rozdíl by v tom všem byl, kdybych rovnou dětem ukázala: „Tohle je děti čtverec. A na tomhle obrázku jsou dva čtverce. Jeden velký druhý malý.“
– A co kdybych jí dala pětku za nesplněnou práci? Namotivovala bych jí správně?

Pokud chcete znát odpověď na některé z těchto otázek, stáhněte si můj eBook zdarma NEHODNOCENÍ jako cesta ke spokojenému vztahu s dětmi.