O tom, že slova mají velkou moc…

Když budeš zlobit, přijde bubák a odnese tě! Když se nebudeš dobře učit a mít jedničky, budeš se mít v životě špatně. Když si dáš zoubek pod polštář, přijde zoubková víla a dá ti za něj dárek. Když nebudeš celý den jíst, uvidíš zlaté prasátko. Jsi hloupý. Jsi ošklivá. Jsi zlá. Jsi vzorná…. Jsi, jsi, jsi….

Když dětem řekneme, že existují víly, princezny, princové a draci, uvěří nám.

Když jim řekneme, že jsou hloupé, zlobivé a k ničemu, uvěří nám….

Máme obrovskou moc v podobě slov. Jenže problémem je, že ji často neumíme používat…

A to není výtka. Neumíme ji používat, protože jsme se to nikde neučili. Takhle jsme to měli jako malí my, a tak to tak mnohdy bezmyšlenkovitě předáváme dále. Pojďte se ale na chvilku zastavit a zamyslet…

Zamyslet se, kde jsme se na cestě ztratili a proč neumíme nejen s dětmi, ale často i sami se sebou, nebo spíše k sobě mluvit?
Ztratili jsme snad důvěru v sebe? Ztratili jsme důvěru v děti? Nebo snad ve všechno kolem?

 

Viděla a slyšela jsem to už mnohokrát. Asi více, než bych vlastně chtěla…

Urputné slzy a strach kvůli dvojce z diktátu. Neštěstí v dětských očích, protože mu nikdo nic nevěří, protože si myslí, že je zlý. Obviňování z opisování, protože Adam přece běžně nedostává jedničky.

Anebo věty typu:

Věta či situace, která často působí, jako by dopadla bomba. Možná teď pomyslná bomba dopadla i na vás. A nemyslete si, dopadla i na mě, protože byly doby, kdy jsem tato nebo jiná podobná slova vypouštěla z úst i já…

Nejednou jsem použila větu, za kterou bych se dnes nejraději nakopala. A nejčastěji to bylo právě v souvislosti se školním prostředím:

  • Pokud se tohle nenaučíš, tak co chceš dělat za rok? Na druhém stupni se s vámi nikdo párat nebude.
  • Prosím tě, dělej, tobě to zase trvá!
  • Neumíš to? A co jsi teda dělal? Vždyť jsi věděl, že z toho bude test!
  • Ty to zase nevíš, vždyť už to děláme jakou dobu!
  • Jak to, že všichni to umí, ale ty ne?
  • Prosím tě, to nic není… Než se vdáš... Přestaň kvůli tomu už fňukat…

 

A víte, co je strašné? Že ty děti nám věří. Věří nám, našemu hodnocení, nebo spíše soudu, že ony nic neumí a jsou hloupé, ufňukané, uječené, nemožné, že koktají, nic se nenaučí a já nevím, co ještě…
Možná, že tomu málokdy uvěří, když jim to řekneme jednou, ale my si často nedáme pokoj a zopakujeme jim to vícekrát. To proto, aby jim to bylo jasné…

A co se stane? Někdy se místo veselého objevování, hraní, dechberoucí fantazie a bezelstného dětského světa stane z dítěte někdo, kdo chce jen potěšit druhé. Upozadí své potřeby a své já a snaží se být takovým, jakým ho chce mít okolí, aby dělalo radost. Jindy to také vede k tomu, že si dítě zvolí variantu, že i negativní pozornost je lepší než žádná – a rozbalí to doslova naplno.

Abych byla konkrétní, tak dávám za příklad větu, kterou mi kdysi řekl jeden můj žák: „Babička říkala, že při čtení koktám a že se to snad nikdy nenaučím.“ To, že mu toto babička opakovala, u něj způsobilo bytostnou nenávist ke čtení.

Proč? Protože mu to prostě na začátku nešlo. Trvalo mu to déle, zadrhával se a potřeboval prostě více času, jenže ten mu babička nedopřála. Začalo to nejprve tím, že nechtěl číst s babičkou. Zašlo to až k tomu, že měl ze čtení takový stres, že knihy nesnáší dodnes, a to už je dospělý.

Jen takový paradox a možná trochu povzdechnutí: Žijeme v digitální době, neustále obklopeni textem, a když máme pocit, že se nějaké dítě nenaučí číst, tak ho k tomu chceme dotlačit a „motivovat“ ho k tomu vším možným. Jenže právě tím, jak na to tlačíme a nutíme ho do toho, od toho to dítě odrazujeme a znechucujeme mu to…

Často dostávám reakce od lidí ve smyslu: Jo, kdyby to takhle bylo dříve… Já jsem v dětství zase slýchal/a:
„Jsi dutý jak bambus. Zase pětka? Ty budeš jednou zametat chodníky. Jsi k ničemu. Proboha, co z tebe jednou bude, vždyť ty máš paměť jak cedník! Podívej se na sebe, máš obličej jak omalovánky! Myslíš si, že na ty tvoje pitomý nápady jako někdo čeká?“

Co to má za následek?

Myslíte si, že člověk s takovými pochybami o sobě v dospělosti bude úspěšný? Možná ano, možná ne. Upřímně ale kolem sebe spíše vidím, jak o sobě dospělí pochybují. Než aby něco zkusili, raději se na to vykašlou, protože dopředu už ví, že selžou…

Ví? Opravdu to ví, anebo z toho jen mají strach? Mají strach, že selžou, a tak se raději ani o nic nepokusí…

Co je pravděpodobnější?

 

Podívejte se hluboko do sebe…
Kolikrát se stalo vám, že než abyste šli něco vyzkoušet, tak jste se raději zastavili a řekli si, radši na to kašlu, jenom bych selhal/a a definitivně bych si potvrdil/a, že na to prostě nemám.

A proč tedy toto děláme? Proč mnoho z těchto vět dál předáváme dětem, používáme tyto či podobné fráze… Vsadím se, že když jste vy byli malí, měli jste sny, touhy, nápady, víru… Toužili jste něčím být, toužili jste něco mít…A kam to zmizelo?

Propadlo se to někam hluboko do vás pod tíhou všech těch vět, které jste slýchávali. Udusali jste to v sobě, protože podle maminky, tatínka, babičky a paní učitelky to bylo nepraktické, hloupé, naivní, nepotřebné…

A proč si myslíte, že oni ty věty používali? A proč je nyní používáme my? Proč často v dětech zadusíme to, co chtějí, o čem sní?

Odpověď je STRACH…

Strach z toho, co si o nás pomyslí přátelé, co si o nás řekne rodina, až zjistí, že Adélka chce být zpěvačkou, že nechce jít na vysokou školu. Je to strach z toho, že v očích naší společnosti to bude vypadat, jako že nezvládáme svůj úkol a děti nám přerůstají přes hlavu.

Rozumím tomu, že je náročné a těžko představitelné, že k vám přijde sedmiletý Tomášek do obýváku a sdělí vám, že bude astronautem. Ale ruku na srdce, opravdu je nutné ho v tu chvíli utřít nějakou hláškou typu „no ty určitě, podívej se, jaké máš známky“?

A přitom stačí tak málo… mluvit, naslouchat, ptát se a nesoudit každý krok. Pustit otěže a nemít pocit, že musíme mít kontrolu nad každým jejich krokem a činem.
A jak na to, tak to si můžete přečíst v mém eBooku ZDARMA Nehodnocení jako cesta ke spokojenému vztahu s dětmi.

Už více než 11 let se věnuji práci s dětmi a dospělými v oblasti vzdělávání. Ukazuji rodičům domškoláků či školáků a průvodcům v alternativních, svobodných a komunitních školách, jak přirozeně a s respektem vést děti na jejich cestě za poznáním. Jsem autorkou eBooku "8 kroků k respektujícímu učení, aneb jak předat dětem důvěru" >> . Snažím se lidi inspirovat, motivovat a ukazovat jim další směry a možnosti toho, jak přistupovat k dětem a k jejich učení se, ale i k sobě samotným. Můj příběh si přečtěte zde >> . Pokud máte nějaké dotazy, napište mi na zaskolou@lucieangerova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Pojďte zjistit, jak díky NEHODNOCENÍ můžete pomoci nejen svým dětem, ale i sami sobě. Stáhněte si eBook ZDARMA :)
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Přidejte se k nám na Facebooku: