Tři, dva, jedna, START!

Tři, dva, jedna, START!

I takto by se dalo na mnohých školách nazvat zahájení školní docházky.

Než se do článku začtete, chci říci, že vím, že jsou samozřejmě i školy, které respektují vývoj dítěte, kde průvodci/učitelé k dětem přistupují jako k sobě rovným a děti mají svobodu se rozhodovat, co budou poznávat a kdy. Nicméně, pojďme se v tomto článku spíše zaměřit na základní školy, do kterých chodí většina našich dětí.

Na počátku školní docházky sebereme 20–30 stejně starých dětí. Některé z nich mají odklad, některé jsou předčasně zaškolené, ale to nevadí. Dáme je do jedné třídy, posadíme do lavic a začíná maratón zvaný povinná školní docházka.

Všechny děti učíme naráz číst, psát, počítat, poznávat přírodu… Nejen, že jim říkáme, CO mají poznávat, ale my jim i říkáme, KDY to mají poznávat, JAK to mají poznávat, JAK INTENZIVNĚ a určujeme jim i DOBU, jakou na to mají.

Dáváme jim pokyny typu:

„Posaďte se, otevřete si knížku na straně 23, vyřešte úlohu 5!“

„Posaďte se rovně, otevřete si sešit, nadepište si dnešní datum a opište si z tabule tyto věty. Všichni budou psát perem!“

Kdo poslouchá a udělá to, co se řekne, dostane „odměnu“ v podobě pochvaly nebo jedničky. Ale to, že tam sedí i děti, které se také snažily úlohu vyřešit, jen byla v momentální situaci nad jejich síly (byly unavené, nezralé, potřebovaly více času, nezajímalo je to …), nikdo neřeší. Nesplnil, a tím pádem má smůlu. To by totiž mohl přece říct každý, že je unavený. No ne?

Posíláme děti do školy, abychom je připravili na to, co je v životě čeká. Jenže pojďme se na rovinu podívat, jak se za posledních 50 let změnil svět a položme si otázky: „Změnilo se takto markantně i naše školství?“ „A opravdu víme, co je v dospělosti čeká?“

Dnešní firmy si váží spíše kreativních zaměstnanců, kteří se nebojí vykročit z řady, jsou lídři, mají neobvyklé nápady a názory, jsou průbojní, nebojí se říci svůj názor a hledat více řešení…, ale to se na většině škol úplně nenosí. Dítě, které řekne svůj názor, je drzé a nevychované, ten, kdo má kreativní nápady, je označený za toho, co věčně vymýšlí blbosti. Na vyřešení matematické úlohy je jen jeden správný postup, „o tom snad nemusíme diskutovat!“

Máme moc nad každým krokem, který děti udělají, a tím jim bereme možnost se rozhodovat o tom, co je pro ně dobré, důležité a zajímavé. Místo toho jim předkládáme nudné úlohy a fakta, která se musí memorovat, a která povětšinou nemají s realitou a s tím, co budou v životě potřebovat, nic moc společného.

Navíc to, že si je děti do hlavy natlučou, jen aby splnily test nebo zkoušení, neznamená, že si ty věci opravdu pamatují, umí je a rozumí jim.

Drtivou většinu těchto informací ihned po testu pouští z hlavy, a jako by nebyly. Pojďme si dát ruku na srdce – kolik si toho pamatujeme ze základní školy, kolik ze střední? Složili bychom maturitu?

A vypovídá tohle o tom, jakými jsme lidmi nebo co umíme, jak jsme úspěšní?

NE!

Jenže bohužel stále měříme naši úspěšnost na základě složených zkoušek, napsaných testů a dobrých známek, než abychom si vážili toho, co děti opravdu baví, kde mají zájem a vášeň (flow), poskytovali jim v tomto podporu a pomáhali jim se rozvíjet.

Porovnáváme jedno dítě s druhým, co které umí a neumí. Dáváme jim nálepky, jaké jsou – stejně jako je dávali kdysi nám. Pak se ale divíme, že se podle nich řídíme i v dospělosti.

Máme komplexy méněcennosti, protože nám něco v dětství nešlo a divíme se, že neumíme přijmout, že každý jsme originál, jedinečný, každý máme talent na něco jiného. Jenže jak bychom to mohli přijmout, když to v nás celé dětství potlačovali? Nesměli jsme být originálem. Měli jsme umět ve stejnou dobu stejné věci a nevyčnívat…

Čeho se tolik bojíme, když máme dětem dát svobodu? Kde je ten pomyslný „zakopaný pes“? Opravdu si myslíme a věříme tomu, že když jim nebudeme řídit každou vteřinu jejich života, tak se nic nenaučí? Jak se pak naučily chodit, mluvit, oblékat se … Potřebovaly k tomu skupinu stejně starých dětí a někoho, kdo to vyučoval?

Dítě je přirozeně motivované poznávat a učit se i za cenu odřených kolen, boulí a modřin, a v těch šesti letech se nic nezmění. Dejte jim důvěru, že to dokáží i bez školy a systému. Jak? To so můžete přečíst v mém eBooku „Jak předat dětem důvěru v osmi krocích“.