A to se jako něco naučí?

Nedávno jsem dostala jednu zajímavou otázku:

„Myslíš si, že se ty děti, když nechodí do školy, něco naučí? Vždyť některé z nich nebudou prostě dělat nic! Nebudou se učit, protože přeci nemusí.“

Nedá mi to se o svůj názor a zkušenost na celé toto téma nepodělit.

Uvědomila jsem si totiž, že tuto otázku dostávám poměrně často, případně se s ní setkávám ve formě nějakých strachů rodičů či lidí z mého okolí v momentě, kdy se zmíním o domácím vzdělávání.

Když jsem tuto otázku dostala naposledy, ještě jsem pak nad ní celý večer dlouhou dobu přemýšlela. Vlastně bych řekla, že mi došly všechny ty „strachy“, které z toho plno lidí má.

První mou reakcí na tuto otázku bylo:

Neexistuje přece žádná mez v našem životě, za kterou, když uděláme krok, se už neučíme. I když v našich hlavách je tato mez spojená s koncem školní docházky. Máme tím oddělené to „učím se“ a „žiji“.

Prvním krokem k pochopení učení se je, že tyto dvě věci se prostě nedají oddělit. Jsou provázané. Souvisí jedna s druhou.

Nestane se přeci, že by za vámi přišlo dítě anebo i dospělý a řekli vám:
„Končím. Přestávám se učit a vyvíjet. Tohle už mi stačí.“

Jen my jsme si zvykli na to, že to učení nějak vypadá, má nějakou podobu. A pro většinu z nás je to ta podoba, na kterou jsme my z dětství a ze školy zvyklí.

Tedy že děti musí sedět v lavicích, mít k tomu knihy a něco z nich číst nebo do nich něco psát. Musí dávat pozor, co jim někdo přednáší. Čekat, až na ně přijde řada a celou dobu se plně soustředit.

Ale jsou opravdu tohle ideální podmínky pro učení? Opravdu se nedá učit jinak?

Asi dá, jenže…

Brzdí nám to ještě jeden předsudek. A přiznám se, že s tím jsem dlouho bojovala i já sama! Neviděla jsem ani tak problém v tom to dělat jinak (a to si myslím, že má i plno učitelů a rodičů). Ale já jsem nevěděla, jak to mám vlastně posoudit, ohodnotit, změřit to, čeho ty děti dosáhly. Protože ohodnotit se to přeci musí, ne?

Už dávno vím, že nemusí!

Stačí dětem věřit, že ony ví, co je pro ně v danou chvíli dobré a co potřebují. To, že my v tom nevidíme smysl, nevíme, jak to máme posoudit nebo ohodnotit, anebo to porovnáváme s někým jiným, to je náš problém.

I já jsem mnohdy překvapená. Například tím, co se třeba dá naučit u stavění domečků pro skřítky v lese.

V očích mnohých lidí by to bylo pojmenované tak, jako že děti nic nedělaly.  Jenže….

Asi po hodině, co si děti stavěly, za mnou přišla jedna dívenka a povídá mi:

„Lucko, víš co jsem se teď s Helenkou naučila?“

„Nevím.“ Odpověděla jsem jí.

A ona spustila: „Umím vyjmenovaná slova po B! Být, bydlit, obyvatel, byt…“

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se u stavění domečků pro skřítky dá něco takového naučit. A jak to vzniklo?

Při diskusi o tom, jak k tomu holčičky došly, mi říkaly, že stavěly byt pro skřítky, kteří tam budou bydlet. No a pak už se to vezlo. Skřítek bude obyvatel, bude mít nábytek, bylinkovou zahrádku a kobylu s býkem … Nestačila jsem se divit!

Jedna věc je na tom celém ale nesmírně důležitá. A to je ten prožitek, který z toho děti díky tomu, že jim důvěřujeme a necháme je, ať dělají to, co ony potřebují a považují za důležité a užitečné, mají. To jim totiž nikdo nevezme.

Je obrovský rozdíl naučit se nazpaměť vyjmenovaná slova po B, protože nám to někdo řekl, oproti stavbě domečku pro skřítka a diskusí nad vyjmenovanými slovy s o rok starší kamarádkou.

A pokud se o tom, jak dětem důvěřovat a nebát se, že to bez naší pomoci nezvládnou, chcete dozvědět více, přečtěte si můj eBook „Jak předat dětem důvěru v 8 krocích (nejen při učení).“