Ponoř se do toho!

Je 16. února. Stojím zmrzlá v plavkách na okraji jezera, ve kterém je v ledu vysekaná díra a váhám. Můj manžel zapluje dovnitř. Pravda trošku vyděšeně, ale jde do toho. A mě běží hlavou…

Dávno vím, že tenhle hlas nesmím poslouchat.

A tak v den svých 33 narozenin odhazuji ručník a jdu do toho a…. je to strašně studené, nebudu vám lhát 😊 Ale co… prodýchávám, snažím se uklidnit a po chvíli je mi lépe a lépe.

Byly ale doby, kdy bych poslechla ten druhý hlas. Nevlezla bych tam (vlastně bych tam ani nestála v těch plavkách), a ještě bych panikařila, že můj manžel bude nemocný a proč tam vlastně leze. Měla bych pocit, že tohle se nedělá, co si o mě, kdo pomyslí, když to v půlce vzdám, a k tomu tisíc dalších důvodů, proč to nedělat…

Kde nastal ten zlom vím přesně a není to tak dávno.

Je to tři čtvrtě roku, co jsem vyčerpaná skončila s kapačkou v ruce a civěla jsem v posteli do stropu. Unavená, vyhořelá a zklamaná ze všeho kolem mě. Moje tělo prostě vypovědělo svoji službu. Půl roku se mi snažilo naznačit, že takhle ne, až mě to zastavilo s velkou parádou.

Můj perfekcionalismus, s povahou „hodné holky“ a do toho problémy, které se v mé bývalé práci děly mi doslova strhly vaz. Čím víc jsem se snažila vše vybalancovat, tím více jsem byla mezi mlýnskými kameny a dostávala jsem naloženo.

V takové chvíli, kdy tělo řekne DOST a vy tam jen tak ležíte, se člověk začne zamýšlet nad tím, proč si tohle všechno nechal líbit. Proč to nechal dojít až tak daleko? A proč si někdy z pozice „nadřazeného“ a zdánlivě většího a silnějšího dovolujeme něco, co bychom si k někomu stejně silnému mnohdy nedovolili?

A tak moje zamyšlení…

Proč si tohle někdy dovolujeme k dětem nebo i k lidem okolo nás. Máme pocit, že musíme řídit a hodnotit vše, co se kolem nás děje a bojíme se pustit jistoty a pomyslné otěže a …

… vlézt do ledové vody, udělat si relaxační den samy pro sebe, dát výpověď, protože nejsme spokojení a naše práce nás ubíjí, začít znova učit cizí jazyk, skočit padákem, koupit si něco jen tak, protože se nám to líbí, nechat děti dělat to co je opravdu baví, dát jim důvěru, že něco samy zvládnou, že nepotřebují naši organizaci, známky hodnocení, test….

Že, stejně jako já, když jsem stála na břehu toho jezera, potřebují nejen děti, ale i my všichni (sebe)přijetí a laskavý přístup a čas na to, abychom to dokázali.