Jarní únava

Poslední dny mi dávají docela zabrat. S přechodem na letní čas se každý rok tak nějak rozhodí i svět kolem mě, a já jsem unavená, špatně spím, jsem protivná, přetažená… Takový „ideální parťák do nepohody“. 🙂

Letos do toho řeším ještě mraky práce a upřímně, nepřidává mi ani nepěkné počasí. Za okny chvíli prší, chvíli sněží, ale sluníčko se zřejmě odstěhovalo natrvalo někam pryč.

Do ničeho se mi nechce, všechno mi trvá, otravuje mě to, nemám na nic náladu. Nejraději bych se někam zavrtala a pár dní tam prostě jenom byla. V hlavě mi ale pořád jede:

Musím tohle, musím támhleto, nakoupit, uvařit, uklidit, vyprat, tvářit se spokojeně, na nikoho se nemračit, snažit se, být milá, hodná, neremcat – nikdo na to není zvědavý….

Jenže než aby mi to pod rukama pěkně odsypávalo, spíše mám pocit, že ta hromada restů roste, zvětšuje se a je toho prostě čím dál více. Zadrhávám se na věcech, které mi normálně jdou, a i malé zaváhání beru jako obrovskou prohru a problém.

A tak si kladu otázky: Opravdu to všechno MUSÍM? Nebo by se to jenom mělo? Co by tomu řekli ostatní, že nejedu na 100 % a odpočívám? A opravdu je tak důležité, co na to řeknou ostatní?

Co chci já:
„Haló, zastav! Je potřeba si odpočinout.“

Jenže můj mozek…
„No ty ses snad zbláznila? Odpočinout? Nevidíš, co máme práce?“

Já:
„Dneska je alespoň trochu hezky, pojedeme se vyvětrat na chatu, do přírody…“

Mozek:
„Jasně, jen jeď, ale kdo si jako myslíš, že za tebe asi dokončí tu práci? Blázníš?!“

Tak se to ve mně pár dní pere. A já se zastavuji a s pokorou si říkám:

„Proč už zase sklouzáváš k tomu, že se neposloucháš? Že ti tělo něco naznačuje a ty jedeš jak motorová myš? Vyčerpaná, unavená – za co ta práce pak stojí? Za nic.“

Nutím se do něčeho, co nechci dělat, necítím to. Přitom vím, že když si na den dva opravdu dovolím zvolnit (ani nemusím úplně zastavit, stačí zpomalit, vydechnout a poslouchat sama sebe a svůj vnitřní hlas), nakopne mě to a povzbudí. Tu práci pak během následujících dní udělám mnohem rychleji a kvalitněji, protože jsem odpočatá, lépe mi to myslí a mám daleko lepší tah na cíl.

Dokonce i děti, které vedu, poznaly, že nejsem úplně ve své kůži. A víte, co je krásné? Ony to respektovaly, nechaly mě v klidu. Cítily, že mám jiné tempo než obvykle, a prostě mi to dopřály.

A to mě donutilo se zamyslet nad tím, zda to dopřáváme i my jim.

Když vidíme, že dítě nemá svůj den (nebo i týden), nechce se mu nic dělat, má pomalé tempo, je přešlé, dopřejeme mu to, že nemusí nic dělat?

Nebo to vnímáme, jako že je líné, fláká se a poslední dobou nic nedělá?

Spíše mám totiž tu druhou zkušenost. A i já jako začínající učitelka si pamatuji, že jsem mnohdy takto shovívavá nebyla. Často jsem používala věty typu: „Ty dneska nic neděláš!“ nebo „Co to s tebou dneska je?“

Byla jsem orientovaná na výkon. Až později, když jsem začala pronikat hlouběji do dětské duše, a i do té své, jsem si uvědomila, jak mi tohle strašně moc nevyhovuje. Jak důležité je respektovat při učení se novým věcem sám sebe, své tempo, svoji cestu, neporovnávat sebe ani druhé.

Jak důležité je dopřát si čas, prostor, odpočinek. Soustředit se jen na krok, který máme před sebou, a ne na celou cestu.

To, že se snažíme a děláme to nejlepší, co umíme, může vypadat každý den jinak a zároveň to také u každého člověka jinak vypadá.

Jak to myslím:

• Každý den to vypadá jinak.
  Zatímco jeden den můžu běhat po pokoji a zapisovat horlivě do počítače, druhý den si můžu číst knížku nebo článek, ve kterém se inspiruji, najdu nové informace a odpočinu si u toho.
• Každý u práce vypadáme jinak.
  Já například o problému potřebuji mluvit, protože přemýšlím při mluvení, ale jiný člověk vyžaduje klid a chce si vše jen zapisovat. Další jenom sedí, kouká a přemýšlí si ve své hlavě.

Drobná vsuvka: Převeďme to do třídy na děti a máme z toho jedno dítě, které má nálepku užvaněného, druhé, které je šikovné a snaživé, jelikož si píše a pracuje, a třetí je flákačem, které nic nedělá.

Shrnutí na závěr pro nás i pro děti:

• Je v pořádku si odpočinout a dopřát si pauzu. Díky tomu jsme pak produktivnější, aktivnější.
• To, že se snažíme a děláme to nejlepší, co umíme, vypadá každý den a u každého z nás jinak

A je úplně jedno, co na to řeknou druzí 😊