Co z nich jednou bude…

„Když jsem byl prcek, tak se mě všude
Dospěláci ptali `chlapče, co z tebe bude? ´
Já řek, že nevim a div se nerozbrečel
dyť já měl sotva páru, co budu dělat večer…“

zpívá Pokáč ve své písničce…

No, co si budeme povídat, asi každého někdy přepadl svíravý pocit z toho, co jednou bude z jeho dětí.

Přiznám se, že mě v práci s dětmi, které vedu, někdy tato myšlenka přepadá také. Ne že bych tak úplně přemýšlela, co konkrétního z dětí bude, ale rojí se mi hlavou myšlenky typu:

„Vedu je správně?

Dokážu je takto opravdu připravit na to, co je jednou čeká? A co je jednou čeká?

A neměla bych více…. A neměla bych méně… Měli bychom se více zaměřit na….

Určitě to dělám blbě, jednou mi to budou mít za zlé…“

Poznáváte se v tom?

Ať už jste rodič, průvodce, učitel nebo kdokoli jiný, kdo pracuje nějakým způsobem s dětmi, tak víte, že obavy o ně jsou naprosto přirozené.

A pokud jste se rozhodli vybočit z řady a děti vzděláváte doma či jiným alternativním způsobem, tak jsou pak tyto vaše obavy často podněcovány i dalšími lidmi, kteří mají nevybíravé otázky, poznámky a narážky. Občas dokonce tyto komentáře směřují přímo na vaše děti.

Co vnímám jako důležité si říct je to, že veškeré tyto pocity jsou úplně v pořádku a není s vámi nic špatně. Takto se jednou za čas cítíme úplně všichni a není potřeba se za to vinit. Pojďme však udělat krok kupředu a podívat se na to, jak s takovými emocemi pracovat, jak je překonat a jak posílit vlastní důvěru v rozhodnutí, která jste udělali pro vzdělání vašich dětí.

Jaké jsou tedy mé tipy:

Pokud ve vás začne nějakým způsobem hlodat červíček pochybností, zda jste opravdu udělali dobře, případně začnete mít obavu o to, jestli vaše dítě bude umět to či ono, zda jednou v životě bude úspěšné či nikoliv, neignorujte to. Tyto obavy jsou úplně normální součástí procesu. Procesu, ve kterém se snažíte udělat pro své dítě nebo pro děti, které učíte, to nejlepší, co umíte.

Má zkušenost je taková, že čím více se snažíme něco v sobě ututlat, tím více tam směřuje naše pozornost, a tím více to v nás roste. Proto vidím jako důležité, abyste si pojmenovali, z čeho konkrétně máte obavu, ideálně si to i napsali.

Pak s tím můžete pracovat dále. Já většinou volím jednu z těchto dvou možností:

#Tip navíc: V tyto chvíle si vždy vybavím jednu svou profesorku z vysoké školy. Bylo tenkrát krátce před státnicemi a většina z nás panikařila, že se to nikdy nedokážeme naučit. Ona nám tehdy řekla:

„Holky, nemarněte čas katastrofickými scénáři. Většina věcí, kterých se bojíme, z 90 % nikdy nenastane, a my tak jen svými obavami mrháme časem, který zde máme.“

Jak už jsem psala výše, tyto pocity jsou úplně běžné a nejste v tom sami. Mnoho rodičů, průvodců a učitelů má stejné otázky a pochybnosti a prochází obdobnými pocity, strachy či emocemi. Není to tedy nic, za co byste se měli stydět nebo se před tím uzavřít.

Dobré je umět rozpoznat ty spouštěče, které ve vás tyto pocity vyvolávají, případně vědět, kdy a v jakých situacích se takové stavy spustí.

Takovým spouštěčem může být například návštěva rodiny,  známých, kteří mají děti v běžné škole, když jste unavení, přetažení, vašemu dítěti něco nejde a na něčem se na nějakou delší dobu zasekne, typicky to může být před koncem školního roku (přezkoušením)… a mnoho dalšího.

Zkuste u sebe vypozorovat, kdy se to nejčastěji stane a mluvte o tom. Mluvte o tom s lidmi, kteří jsou na stejné vlně jako vy – s partnerem, jinými rodiči, kolegy.

Za sebe mohu říct, že když toto prolomím a začnu o svých pocitech mluvit, tak to pro mě má až jakoby magickou léčivou sílu. Většinou totiž protrhnu hráz svých obav a tím, že to ze sebe pustím, se mi mnohdy uleví a vše odezní.

Pokud přeci jen narazíte díky nějaké diskuzi či při přemýšlení na něco, o čem zjistíte, že to opravdu nefunguje tak, jak má, je potřeba s tím něco dělat. Co však není na místě je začít se obviňovat.

Je důležité si uvědomit, že obavy o budoucnost vašich dětí nebo těch, které vedete, jsou projevem toho, jak moc je máte rádi. A díky tomu vás to nutí neustále kreativně přemýšlet, hledat cesty a ty pak vylepšovat. A součástí toho je i to, že narazíte na cestu, která nikam nevede. Pak je potřeba prostě přejít na jinou, což se samozřejmě nestane přes noc, nebo mávnutím kouzelného proutku.

Proto spíše než viníka hledejte konstruktivně, jak se z této situace dostat. Změňte, co vám nevyhovuje, diskutujte o tom – klidně i s dítětem. Hledejte různé cesty, možnosti a varianty, a to tak, aby vám v tom v tom bylo dobře a dovolte si chybovat – to je totiž příležitost k tomu se posunout.

Určitě nyní nechci tvrdit, že své dítě/děti ignorujete nebo že se mu/jim nevěnujete, ale ze své vlastní zkušenosti chci poukázat na to, že se jedná o něco, na co já sama často zapomenu, když mě tyto obavy přepadnou.

Často totiž vidíme jako problém, že dítě něco nezvládá, neumí, nemá o něco zájem a podobně, ale ono to tak vůbec nemusí být. Anebo to tak je, ale umí mnoho dalších věcí, které nejsou běžné, nebo běžné jsou, ale my to nevnímáme jako něco, co „by stálo za to“.

Proto beru komunikaci s dítětem a důvěru v něj, že ono samo ví, co je pro něj nejlepší, jako absolutně základní kámen celého procesu učení se.

Proto komunikujte, podporujte, ptejte se na zájmy, pokroky, diskutujte s dětmi, a podněcujte tak jejich zájem a samostatné přemýšlení a uvažování, podporujte je aktivně v tom, ať říkají, co jim vyhovuje a co nikoli, co je baví a co ne, a především jim důvěřujte!

⇒ Zajímá vás k tomuto tématu více? Natočila jsem pro vás rozhovor s jednou z prvních domškolaček v ČR. Dnes už je dospělá, má rodinu a pracuje. Chcete vědět více?  >>ZDE je celý rozhovor<<.