Motivace

V tomto článku bych se s Vámi chtěla podělit o příběh s jedním chlapcem, říkejme mu třeba Tomášek.

Zhruba od dubna vedu novou skupinku domškoláků a Tomášek je jedním z dětí, které ke mně pravidelně dochází. Všechny děti znám již z dřívějška, některé více, jiné méně, ale s Tomáškem jsme se setkali pouze okrajově.

Myslím, že v příběhu jsou oba tyto body velmi dobře vykreslené. Je v něm i zřetelně vidět, jak důležité je, když jdou spolu ruku v ruce a doplňují se.

Pojďme tedy na to…

Tomášek je sice předškolák, ale strávil už téměř rok v kolektivu školáků v komunitní škole.

Po vzájemném oťukání se a získání důvěry jsme se dostali k Tomáškovým knížkám, které v předchozí škole měl. Byly z velké části vyplněné, ale vlastně z nich nic moc nevěděl. Nerozuměl tomu, co dělal, nepoznal písmena, čísla, netušil, co s kterou úlohou provedl, občas říkal, že prostě jen tak něco zkoušel psát.

Byl obrovsky motivovaný, ale chyběla mu před tím nějaká pomocná ruka, a v tom množství rozličných úloh se tak ztratil.

Když jsme se s dětmi sešli, měl tendence mezi prvními vytahovat knížky (a to i přes to, že ostatní děti kolem třeba běhaly, hrály hry nebo si malovaly) a chtěl s nimi pracovat, ale nevěděl jak a s čím.

Jednoduché úlohy už měl všechny hotové, ale se složitějšími si nevěděl rady. Bylo vidět, že pomalu začíná ztrácet motivaci. Měl i tendence se podceňovat a panikařit, když si na něco nemohl rychle vzpomenout.

Přemýšlela jsem tedy, jak mu pomoci, protože bylo evidentní, že něco dělat chce, ale neví, jak do toho.

Po domluvě s rodiči jsme zkusili dát Tomáškovi úplně jiné knížky. Takové, aby v nich začal od začátku. Od jednoduchých úloh, které ho postupně provedou až k těm složitějším.

Nejraději měl počítání v matematice a všimla jsem si, že i rád píše – resp. opisuje předepsaný text. Proto jsem mu dala knížku matematiky a hůlkovou písanku.

To jsme ovšem netušili, co tím způsobíme….

Pracuji s domškoláky už docela dlouhou dobu, ale tohle předčilo veškerá má očekávání…

Ale postupně…

Tomáškovi jsem knížky předala na setkání s dětmi.  Měla jsem vizi, že půjdeme postupně, znovu si spolu všechno vysvětlíme… Jenže to byla pouze moje vize, Tomášek měl evidentně úplně jiné představy.

Vzal nadšeně matematiku, sedl si ke stolu a začal do ní okamžitě psát. Viděla jsem, že mě v tu chvíli nepotřebuje, a tak jsem šla ven za ostatními dětmi. Sem tam jsem nakoukla dovnitř a Tomášek byl skloněný nad knížkou a pracoval. Zhruba po 20 minutách mi to nedalo a šla jsem za ním, zda je vše v pořádku.

Odpověď zněla:

„Jasně! A Lucko, už jsem na straně 5!“

Nejprve jsem myslela, že si vybírá úlohy namátkou, ale pak jsem zjistila, že 4 předchozí strany už má vyřešené.

Asi vás nepřekvapí, že když jsem se ho poté zeptala, zda nechce jít za námi ven a odpočinout si, tak nechtěl.

Když ho opustila matematická nálada, chtěl se podívat na písmenka v písance. Říkala jsem si, že se koukneme tak na 4, aby se mu pak nepletla. A zde se ve mně opět probudila ta bývalá učitelka… Jako bych v něj ztratila důvěru, že sám nejlépe ví, co potřebuje a ta první 4 jsem mu označila, aby věděl, že si je může doma napsat, pokud bude chtít. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jenže…

Druhý den dopoledne ve mně ale blikla kontrolka, že to byla totální hloupost. Takhle namotivované dítě a já ho limituji a „nakazuji“ mu, ať víc nedělá. Nafackovala bych si!

Naštěstí mám nejen skvělé děti, ale i rodiče, a proto jsem hned volala Tomáškovým rodičům a vysvětlila jsem svůj prvotní záměr.

A přišel téměř druhý šok. Tomášek od příjezdu ze společného setkání sedí u matiky a počítá a počítá. Písanku samozřejmě komentoval, že víc prý nemá dělat, ale nechápe proč. Tak jsem vyřídila omluvu s tím, že samozřejmě může jet dál tak, jak potřebuje.

A jak to bylo dál?

Po zhruba DVOU TÝDNECH měl Tomášek matematiku kompletně hotovou.

U písmen a čtení jsme se zasekli, a tak jsme si vytvořili vlastní písmenkář s obrázky.

Písanku jsme nakonec hodili do kouta, protože Tomášek ve mně rozbil další dogma naší společnosti – potřebu trénovat v písance písmenka.

Brala jsem to jako naprostou samozřejmost, mě vlastně nikdy samotnou nenapadlo se nad tím zamyslet, protože děti, které jsem doposud učila, většinou písanka bavila. Když ne, tak s ní prostě nepracovaly. Jenže pak jsem se náhle dostala do situace, že se mě z ničeho nic šestileté dítě zeptalo:

„Lucko, proč to písmeno vlastně musím psát pořád dokola, když už ho umím?“

Dnes můžu s klidným svědomím říct, že v tu chvíli mě absolutně odzbrojil. Nedokázala jsem mu dát žádný pádný argument, proč by to měl dělat… A ani po více jak dvou měsících ho stále nemám.

Proč to má psát, když už to zná?

Možná někoho napadne, že je to proto, aby si vytrénoval rukopis. Jenže ten si stejně vytrénuje a upraví časem. A jiný důvod mě prostě nenapadl…

Takže jsem mu s klidným srdcem řekla, že pokud nechce, tak to opravdu psát nemusí.

A proč vám tento příběh píši?

Protože vás chci podpořit v tom, že až vaše dítě bude zralé, dojde si při učení se k tomu, co chce nebo potřebuje. A nemusí to být zrovna to, že si půjde počítat do matematiky nebo vyplňovat jakékoliv sešity.

Žijeme v digitální době, jsme obklopeni texty, čísly a všude kolem nás jsou mraky informací a podnětů. Tak dejte dětem důvěru, protože ony to zvládnou!