Co ty prsty!?

Výše uvedené příklady jsou útržky konverzací a otázek, které se ke mně v průběhu let v různých obměnách dostávají.

Tak se pojďme těm prstům podívat na zoubek! Co je s nimi tedy špatně? Proč by je děti měly, nebo neměly používat?

Začneme trošku netradičně, a to dvěma úlohami pro vás (a prosím, opravdu si je zkuste vyřešit):

         1. Představte si, že jedete na dovolenou do hotelu. Ubytovaní budete od úterý do neděle. Kolik nocí strávíte v hotelu?

        2. Na rodinnou oslavu chcete sezvat celou rodinu. Babičky, tetičky, strýčky, vaše sourozence i s dětmi. Kolik vás bude?

Máte vyřešeno?

Dala bych téměř ruku do ohně za to, že většina z vás právě použila prsty. Tak proč je dětem zakazujeme…?

Když jsem kdysi nastupovala jako učitelka do školy, dostala jsem třeťáky. Zrovna jsme probírali násobilku a mně přišlo skvělé jim to ukazovat na prstech. Pokud tedy měli příklad 7 · 6, tak aby věděli, kolikrát tu šestku již připočítali. Diskutovala jsem to tehdy s jednou mou spolužačkou na vysoké škole (protože jsem v tu dobu ještě zároveň dálkově studovala) a dostalo se mi opravdu nečekané reakce.

 

Zbláznila ses. Ty je učíš zpátky počítat na prstech! Ve třetí třídě?

 

Na mou otázku, proč to vnímá jako špatné, mi ale odpovědět nedokázala.
Pouze mi řekla, že v tomhle věku už by se to dít nemělo, že děti by na prstech celkově vůbec počítat neměly. Důvod pro své tvrzení ale neměla.

Co v tom tedy vidíme za riziko?

Není tomu totiž tak dávno, kdy se věřilo, že počítání na prstech není pro děti vhodné. Že na prstech počítají pouze opožděné děti, že počítáním na prstech dítě zakrní a bude nevyspělé. Ale opravdu tomu (i přes četné výzkumy, které byly na toto téma provedeny a tyto myšlenky vyvrátily) věříme i dnes!

Bohužel ano….

Na stránkách jedné nejmenované pedagogicko-psychologické poradny jsem našla, že:

„počítání na prstech je sice přirozené, ale je návykové a mělo by se hlídat, aby s tím dítě včas přestalo, protože když se nenaučí bez prstů počítat do 10, nebude to umět pak dál.“

Musím říci, že tato věta mě opravdu nadzvedla ze židle, protože přirovnávat počítání na prstech k závislosti mi opravdu přijde přes čáru.

Já tedy nevím, ale rukama mi prošlo už mraky dětí a prsty jsem jim nikdy nezakázala – naopak jsem je v tom podporovala a důvěřovala jsem jim v tom, že ony samy ví, co je pro ně nejlepší. Ti nejstarší už jsou nyní čerství maturanti, tak si udělejme obrázek sami…

Plno rodičů i učitelů tomu ale bohužel stále věří. Zbytečně jsou pak ve stresu jak oni, tak i dítě.

Vždyť na prstech počítáme i my dospělí.

Pojďme se tedy podívat na to, proč jsou pro děti prsty tak důležité a proč jim je „nebrat“:

První důležité uvědomění je, že prsty mají děti pořád s sebou – je to něco, o co se mohou vždy opřít (a stejně tak i my dospělí, protože – nebudeme si nic nalhávat – každý občas počítáme na prstech). Není to jako nějaká pomůcka, kterou někde nechají ležet.

Důležitější je však to pochopení, proč dětem prsty nechat:

Děti myslí v obrazech a konkrétních představách. Logické usuzování mají pouze u konkrétních jevů a věcí, které si umí představit. A teprve až okolo věku 11 let jsou schopné udělat si obrázek o něčem, co nejde konkrétně uchopit nebo si představit – tedy o něčem abstraktním.

Pokud jim tedy na papír napíšeme 4 + 5 a chceme to po nich vyřešit, vyžaduje to právě ono abstraktní myšlení. Pokud si však dítě pod číslem 4 a 5 ještě neumí nic představit a my mu zakážeme si to jakkoliv manipulovat (ať už prsty nebo něčím jiným), je pro něj úloha prakticky neřešitelná.

Z předchozího jasně vyplývá, že každé dítě si dojde v jiný čas k tomu, co si pod pro něj abstraktním znakem 4 nebo 5 představit. Někdo si potřebuje modelovat déle, jinému to stačí párkrát. A to, zda k tomu potřebují kaštany nebo prsty opravdu nesouvisí s žádným opožděným vývojem, pomalejším dítětem, závislostí nebo něčím takovým.

Naopak čím více modelů například právě k číslu 4 dítě nasbírá (4 auta, 4 pastelky, 4 puntíky na kostce, 4 čárky, 4 jablka, …), tím lépe pochopí, co si pod jeho formálním zápisem „4“ má představit.

A zpětně ho to pak vrací k uvědomění si „aha, to je na prstech tolik“.

A prsty jsou něco, co mám pořád u sebe!

Nechme proto děti, ať získávají zkušenosti, na kterých budou moci v budoucnu dále stavět. Důvěřujme jim, že to dokáží a buďme jim v tom skvělými parťáky a oporou.