Lucie Angerová
"Už více než 11 let se věnuji práci s dětmi a dospělými v oblasti vzdělávání.
Ukazuji rodičům domškoláků či školáků
a průvodcům v alternativních, svobodných a komunitních školách, jak přirozeně
a s respektem vést děti při vzdělávání."
Můj příběh aneb jak to celé začalo...
Kdyby se mě někdo v minulosti zeptal, co budu jednou dělat, řekla bych, že budu samozřejmě učitelka na základní škole. Rozhodně bych ale neodpověděla, že budu usilovat o změnu ve způsobu, jakým se děti vzdělávají.
Že spíše než učitelkou budu dětem při učení se rovnocenným partnerem a dospělým (učitelům, průvodcům či rodičům) průvodcem v tom, jak své děti podporovat a důvěřovat jim.
Ale tou učitelkou jsem několik let opravdu byla…
Živě si vybavuji, jak jsem stála před fakultou, třímala v ruce pyšně index a říkala jsem si: „Wow, tak já to opravdu dokázala!“ Nutno ovšem říci, že pobyt na pedagogické fakultě naprosto předčil má očekávání. Celých 5 let jsem čekala, kdy se budeme učit, jak pracovat s dětmi. Marně...
Už v průběhu studia jsem začala pracovat na základní škole. To pro mě bylo z jedné strany štěstí, protože jsem měla třídu žáků, kteří mi byli těmi nejlepšími učiteli. Z druhé strany to bylo ale i jako prokletí, protože jsem byla kolegy vnímána jako nezkušená, mladá učitelka, která nic nezná a neumí a je potřeba jí to všechno naučit.
Na škole bylo plno takových těch klasických učitelů ve stylu „dril a řád“ a pak i několik progresivnějších pedagogů. Já jsem však plně nepatřila k nikomu. Ztotožňovala jsem se pro jistotu jak s jednou, tak s druhou skupinou a sama jsem se ztratila někde uprostřed toho všeho a přestala jsem poslouchat samu sebe.
Po čase jsem si čím dál více uvědomovala, jak se v tom ztrácím a plácám, a tak jsem si začala hledat různé kurzy, školení a workshopy pro komunikaci a respektující přístup k dětem a pro vzdělávání nejen dětí, ale i dospělých.
Tím se ale propast mezi mnou a kolegy začala ještě více rozevírat.
A o to silněji jsem cítila, že ať dělám co dělám, tak mi i přes to (nebo možná právě proto) ujíždí vlak…
Z převzatého přesvědčení od starších a zkušenějších, že děti nejlépe namotivuje pětka, a že známky a testy na čas jsou potřeba...
(„Jinak to přece nejde! “),
...jsem došla k tomu, jak skvělé je slovní hodnocení.
A tak i přes to, že jsem měla třídu plnou prvňáků, která měla být hodnocena známkami, jsem začala hodnotit alespoň kombinovaně. Prosadila jsem si také Hejného metodu, která mě nadchla tak, že jsem ji i nějaký čas jezdila lektorovat.
Zrušila jsem si se svými žáky vyučovací hodiny a pracovali jsme, jak jsme potřebovali. Rozečíst jsem je nechala metodou, kterou chtěli, a světe div se, v pololetí první třídy jsme četli knížky. Podotýkám, že jsem neměla žádnou výběrovou třídu. Nestačila jsem se divit, co se to děje, když dostanou děti prostor, čas a důvěru.
Jenže svět okolo nebyl tak růžový, jako v bublině naší třídy…
Vzhledem k tomu, že jsem se snažila maximum času věnovat dětem, nestíhala jsem jinde. Topila jsem se v byrokracii a také v rýpavých poznámkách některých kolegů. V hlavě jsem ale měla myšlenku, že to nějak dám, ty děti si to zaslouží…
Často jsem proto odcházela ze školy okolo 18 hodiny, abych vše stihla, a při tom jsem přemýšlela, nad těmi řečmi, že učitelé chodí domů ve 12…
Aby toho nebylo málo, neustále se ve mně točily myšlenky:
„Proč mi do toho pořád někdo mluví? Proč musí dítě umět na jedničku tohle a nemůžeme mu dopřát čas? Proč musí být všichni najednou na stejném místě, umět stejné věci, stejně rychle číst, počítat…? Kde je ta dokola diskutovaná individualizace?“
„Chci to takhle opravdu celý život?“
Začalo mě to pronásledovat natolik, že jsem se stala opravdu tou učitelkou, co chodí domů ve 12. Do práce jsem jezdila na poslední chvíli a utíkala jsem hned po skončení výuky, abych nemusela poslouchat připomínky k tomu, že pracujeme jinak. Jenže to nebylo dlouhodobé řešení.
Dostávala jsem se do takových extrémů, že ráno jsem v autě seděla před prací a brečela jsem, protože jsem takhle už dál nechtěla a nemohla.
Pořád jsem ale měla na mysli ty děti – nemůžu jim to přeci udělat. To že jsem tím ale ničila sama sebe jsem neviděla. Pak jsem ale jednou byla náhodně svědkem toho, jak jedna má kolegyně křičí na dítě ode mě ze třídy: „Ty si myslíš, že když ta vaše slavná učitelka s vámi něco dělá jinak, tak vás tady budeme všichni uctívat…“.
A to mě nadobro zlomilo a já si uvědomila, že když tam nebudu tím trnem v oku, co dělá vše jinak než ostatní, nebudou mít důvod se takto chovat.
Dala jsem výpověď… a co teď dál….
Neměla jsem nic, co bych mohla dělat jiného. Párkrát do roka jsem sice jezdila lektorovat, ale to bylo vše.
Asi týden po výpovědi jsem zjistila, že jedna moje známá má nedaleko nás komunitní školu s několika dětmi na domácím vzdělávání a mají tam místo. Začala jsem tam na pár dní v týdnu docházet. A z pár dní se od následujícího září stal plný úvazek a školu jsem dostala více méně na starost.
Škola měla jen lehký koncept, a tak bylo na mě ho sestavit. Zpočátku jsem měla tendenci se držet toho zkostnatělého „léty osvědčeného“ způsobu, abych to všechno ukočírovala. Vedlo to ale jen k tomu, že děti mi velmi aktivně ukazovaly, že takto ne!
Až ve chvíli, kdy jsem pustila ty pomyslné otěže a uvolnila se, to začalo fungovat.
Najednou jsem viděla to, co mi před tím nedocházelo….
- Děti nepotřebují žádnou naši organizaci téměř každé minuty „od zvonění do zvonění“
- Nejenže nepotřebují žádné známky, ale ony nepotřebují ani žádné hodnocení.
- Můžeme se učit i jinak než ve třídě.
- Není potřeba psát žádné testy, a i tak se to naučí.
- Často nepotřebují ani mě a učí se přirozeně od sebe navzájem.
Byla jsem tím naprosto fascinovaná a šokovaná, a tak jsem to všude kolem začala vyprávět.
Někteří si ťukali na čelo, že jsem se asi zbláznila, někteří argumentovali, že mám výběrovou třídu s pěti dětmi. „Ne nemám, a je jich 16, namíchaných od první do páté třídy“, pousmála jsem se vždy.
Současně se na mě ale začali se zájmem obracet rodiče, a i někteří učitelé či průvodci, které jsem školila. Zajímalo je, jak to celé funguje a jak to dělám.
A tak jsem se po této leckdy strastiplné cestě rozhodla s vámi svůj příběh sdílet a díky zkušenostem, které jsem za posledních více než 10 let načerpala, vám chci ukázat, že i z tohoto kolotoče, kterým naše školství mnohdy je, vede cesta ven.
Provedu vás touto cestou a ukáži vám, že děti nemusí při učení zažívat stres, trápení a pocity, že nejsou dost dobré.
Děti nepotřebují dostat pětku, aby věděly, že jim něco nejde.
Naopak v tu chvíli jsou zranitelné a spíše než pětku, potřebují naši důvěru v ně, že to dokáží. Vím, že nás to mnohdy stojí mnoho sebezapření, ale tím, že jim dáme prostor to dokázat, vznikají v mozku důležité procesy a spoje pro další učení.
Zároveň vám na této cestě ukáži, jak při tomto procesu dětem pomoci a jak je vhodně podpořit a jak k nim přistupovat, aby nezažívaly pocit zoufalství, a jak v nich rozvinout zdravé sebevědomí, díky kterému nasbírají mnoho zkušeností a přenesou si je i do dalších oblastí.
A protože vás chci ve vykročení na tuto cestu co nejvíce podpořit, napsala jsem pro Vás eBook "NEhodnocení jako cesta ke spokojenému vztahu s dětmi", který si můžete stáhnout ZDARMA. Více se o něm můžete dozvědět kliknutím na odkaz výše nebo ⇒ZDE⇐.
Máte nějaké otázky? Napište mi na zaskolou@lucieangerova.cz.